Obalový průmysl Česka se podílí na naší ekonomice zhruba na hodnotě 35-40 miliard korun. Je rozumné si uvědomit, že kromě ropy, plynu a vody v potrubí, štěrku a uhlí na vagonech a kamionech se všechno ostatní balí: od potravin, nápojů, léčiv přes oděvy, boty, hračky, bílé zboží, drogistické zboží, spotřební zboží, elektroniku, autodíly, obráběcí a další výrobní stroje až po komponenty jaderných elektráren. Nebo jinak: bez obalu ani neposnídáte.
Z tohoto úhlu pohledu výroba plastových odnosných tašek není jádrem obalového průmyslu. Nicméně tyto tašky jsou předmětem novely zákona o obalech projednávané v tyto dny parlamentem.
Cena tašky nebude zákonem stanovena
Vzhledem k tomu, že jsme centrální socialistickou ekonomiku opustili před čtvrt stoletím a máme či budujeme kapitalismus, tržní ekonomiku, ceny se v zásadě stanovují nabídkou a poptávkou vyjma přísně specifikovaných legislativně definovaných výjimek. Plastové tašky do výjimek nepatří a tudíž direktivně cenu stanovit nelze. Je zcela na obchodníkovi, zda tašku prodá za haléř (přesněji setinu koruny) či za pětikorunu.
Ne cena, ale administrativa je problémem
Je to typická ukázka populistické politiky Evropského parlamentu a Evropské komise. Zdá se, že je to honba za voličskými hlasy a neschopnost řešit vážné problémy, jako jsou nejen bezpečnost Evropy, energetická bezpečnost, ale v oblasti obalů i jednotný trh. Nejenže neexistují jasné definice klíčových pojmů, jakými jsou „uvedení na trh“, „obal“, „zboží“, ale jsou trpěna rozhodnutí jednotlivých zemí zavádějících vlastní regulace proti volnému toku zboží v EU. Příkladem jsou zálohy jednocestných nápojových obalů v Německu, zákaz plastových tašek v Itálii a Francii a neskutečně komplikovaná a nesrozumitelná obalová legislativa na Slovensku.
Samotná česká novela nevadí tolik v přímém zpoplatnění tašek, ale v další administrativě s ní spojené: prohnat kasou každou zpoplatněnou tašku.
Oděvy versus potraviny
Oblečení je ve srovnání s potravinami o něco dražší komoditou. Zatímco před 50 lety vám oblek zabalili do balicího papíru a provázali provázkem, ti šikovnější prodavači vytvořili z provázku i odnosné ucho, pokrok v technologiích obecně a obalové nevyjímaje dovoluje méně pracné, pohodlnější a propagačně podstatně efektivnější řešení: potištěná odnosná plastová taška. Prodáte-li oblek za 5 – 25 tisíc korun, rád věnujete tašku za pár korun, abyste zákazníka dobře naladili a udrželi si jej. O cenu tašky tady přece vůbec nejde.
Zpoplatněné tašky jsou se stěnou do tloušťky 50 mikronů. Co bude bránit obchodníkům s oblečením, aby si nechali vyrobit tašky 60 mikronové (které je třeba budou stát o korunu více) a i nadále svým zákazníkům působili při nákupu radost? Na Čechy si prostě Brusel nepřijde.
Plastové sáčky / tašky do kterých si spotřebitelé nakupují šroubky a matice si necháme pro příští zamyšlení.
Plastové tašky nikoli „igelitky“
P/odívejme se na slangový výraz „igelitky“. Je to výraz, který Evropa nezná, tedy s výjimkou zemí vzniklých z bývalého Československa. Řekl bych, že „igelitka“ patří podobně jako „negr“, „cikán“ do okruhu současné euroatlantské civilizace ke slovům nekorektním. Igelit byl obchodní název plastové fólie z PVC vyráběné německou chemičkou IG Farben, nechvalně proslulé i výrobou cyklónuB pro plynové komory…
Plastové tašky jsou dobro
Zajímavý, docela jiný, než běžný pohled našich médií přináší článek Katherine Mardu-Wangové v překladu Ondřeje Trhoně Plastové tašky jsou dobro.
Biotašky s rozpaky
Plastové tašky, které se rozloží v kompostu, se nazývají biodegradovatelné a kompostovatelné, musí vyhovět požadavkům evropské technické normy ČSE EN 13432. Běžně se vyrábějí v Německu, jak již bylo zmíněno, dokonce ve Francii a Itálii jsou povoleny pouze takovéto plastové odnosné tašky. Jejich klíčovou nevýhodou je 2-4 vyšší cena než plastových tašek z ropy.
